Sláva, nazdar výletu.
nezdechli jsme, už jsme tu.
Aneb aleen si dojela takzvaně na půli cesty pro svoje miláčky, mezitím opečovávané tetou Anasis.
Jejich faceupy jsou úžasné!
Tak, jak jsem si je představovala a přesto je na nich poznat ruka Anasis.
Přísahám, že někdy vyprodukuji i pěknou fotku, zatím pořád upadám do takové té tiché fascinace,
kdy si je začnu prohlížet a najednou mi zapadne puňťa a je tma atp.
Oba si zasloužili nové paruky. Armand tedy o něco víc, vzhledem k tomu, kolik let už ta jeho paruka měla odslouženo.
No teď zase podle všech zúčastněných vypadá jako J-rocker.
Třeba ty kudrlinky ještě slehnou *naivní smích*
Vůbec to bylo super odpoledne se vším všudy, Čínou, vědry a hůhajícími holby na balkonech.
A ano, naše rozhovory mají jen dvě nastavení - smrtelně vážné hovory starých mazáků, nebo infantilní zábava sedmiletých dětí... nebo sjetých smažek, což vyjde asi nastejno.
Protože jako líná lemra přece nepojedu domů hned ten den, zabořila jsem tu obličej do polštáře.
Ráno se Erizu v křesle rozvalovala tahle partička včetně Beliala, dalšího navrátilce.
Čoko králičí ouška původně dostal Belial, ale samozřejmě se přihodila chudákovi Itsuiyovi a Kachli to neskutečně fascinovalo.
Nestihla jsem uprosit jitřenku, aby ještě nevycházela a holuba, aby ještě nehůhal.
Jsem na houby Nástěnka. Dopletla jsem to až kolem oběda.
Šperky a ostatní volovinky jsem stihla rozdat ostatním a na MeiJuna nic nezbylo.
Měla jsem na zkoušku koupenou přízi a potřebovala ji vyzkoušet a na něco zdělat, takže;
Tadaaah!
Pytel!
Tahle barva mu sluší, moje neumění už o trochu méně, ale na první pokus je to ještě zlatý.
pac a pusu
aleen
